Začínáme nanovo...

Na talíři leží pár koleček salámu, loupu cibuli a pláču. Asi tak by své vypravování začala většina lidí. Já mezi většinu lidí nepatřím. Nejím salám a nepláču. Rovněž pak nemám potřebu svá vyprávění dramatizovat podobnými začátky. Za svůj život jsem se totiž něco naučil. Takovéto začátky budou překonány. Své vypravování tedy začnu jinak.

Dobrý den, mé jméno je Baltazar. Jsem upír. To znamená, že piji krev. Ne, pánové, nevypadám jako Drákula, ne, slečny, nevypadám ani jako Edvard. Měřím 185 cm, nejsem příliš silný, mám tmavé vlasy i oči. Vypadám jako normální člověk. Je mi okolo tří set let, ale vypadám asi na pětatřicet. Že mám upíří sklony, jsem na sobě začal pozorovat – jako všichni upíři – v den dosažení Kristových let. Náhoda? To nechám na vás.

Upír nesnese upíra. Když spolu tito dva tvorové přijdou do styku, s největší pravděpodobností to skončí smrtí jednoho z nich, někdy také oplozením. Minulý týden, konkrétně ve středu večer jsem na jednoho upíra narazil v parku. No, nebyl to hezký pohled. Byla to dosti brutální rvačka. Přežili jsme oba, nakonec jsem totiž utekl. Vzhledem k tomu, že jsem se tím výrazně ponížil, vyhledal jsem toho dotyčného, abych jej zabil. Pečlivě jsem se na to připravoval jak fyzicky, tak duševně prováděním obřadů mého lidu. Dnes nadešel ten čas. Čas, kdy se pomstím.

Vrátil jsem na místo rvačky, našel jsem stopu a sledoval ji. Prošel jsem parkem, dále pokračoval kolem fontány, veřejných záchodků – kde jsem stopu na chvíli ztratit, ale záhy ji naštěstí našel – přešel jsem silnici a asi po dalších dvou stech metrech došel k činžovnímu domu s popraskanou šedou omítkou. Dle pachové stopy jsem byt dotyčného určil na byt číslo sedm. Zazvonil jsem. Dveře se otevřely.

Ihned se spustila agresivní rvačka, podobná té v parku. Tentokrát jsem měl ale navrch. Zajímavý omyl o lidech a upírech je ten, že lidé si neváží omezení doby svého žití do chvíle, než potkají upíra, který jim vysvětlí, že smrt je vysvobozením. Tak to lidstvu podávají všechny romantické pseudo-autorky a jiní patlalové. Tento pocit však mají jen mladí upíři. Staří upíři, kteří se dokážou povznést nad hodnotu života, jsou šťastní.

Svého protivníka jsem po krátké době dostal na lopatky a k jeho zničení chyběl již jen jeden silný stisk jeho zvrásněné hlavy. V tu chvíli se ve mně stalo něco zvláštního, stalo se to i přesto, že upíři nejedí salám. Poté jsem se zvedl a před nevěřícím zrakem svého protivníka jsem odešel domů, kurva!

Dnes jsem se zúčastnil rozpravy s ministrem spravedlnosti – panem Pospíšilem. Rozprava se konala ve stupňovité posluchárně místní ekonomické školy při Západočeské univerzitě v Plzni. Ministr Pospíšil nejdříve představil připravovaný zákoník, posléze probíhala hlavní náplň jeho návštěvy, tedy debata.

Řešilo se především školství, jak už to tak na školní půdě bývá – zvláště, když se debaty účastní i někteří studenti a např. děkan místní fakulty.

Nyní bych Vám rád představil některé své názory, s kterými jsem dnes odcházel domů. S některými z těchto názorů jsem dnes na VŠ již přišel, některé jsem změnil a převzal je od pana ministra, některé jsem naopak převzal od ostatních diskutujících.

Na chebské gymnázium jsou v současnosti většinou přijímány tři třídy na osmiletý cyklus a dvě třídy na čtyřletý. Nařízení kraje je snížit počet tříd na jednu primu a čtyřleté gymnázium ponechat na rozhodnutí vedení školy. Nemyslím si, že je dobrý současný stav, avšak ani zmíněné nařízení není dobré. Dle mého názoru je pro město Cheb optimální přijímat dvě primy a jeden prvák. Určitě není správné dávat možnost studovat na gymnáziu tolika lidem v tak malém městě. Gymnázium pak postrádá prestiž. Rovněž není dobré tak drastické omezení prim, protože děti ve dvanácti letech nemají možnost se přihlásit na jinou státní školu a musí zůstat s ostatními dětmi na základní škole, které je „brzdí“. Naopak o čtyři roky později je naprosto běžné že studenti jsou v jiných městech na intrech apod. Mohou si tedy vybrat ze širokého spektra středních škol a učelišť, není tedy důvod přijímat na gymnázium tolik studentů bez přijímaček, jen na základě průměru. Dosažení dobrého průměru známek je totiž na některých školách více než jednoduché, není to tedy vůbec objektivní měřítko.

Školné na VŠ je rozhodně správná věc, ne však plošně. Školné by mělo být zavedeno u lukrativních oborů, které zajistí např. trojnásobný plat, nežli je plat průměrný. Rovněž je u oborů, o které je velký zájem. Naopak by nemělo být zavedeno např. u oborů, do kterých se hlásí málo studentů a stát je potřebuje.

To, že v loňském roce neudělalo asi 20% lidí maturitu, je naprosto v pořádku. Maturita by přeci neměla být standart pro každého. V dnešní době skoro nic neznamená a to je špatně. Nechápu, jak např. mohli v minulosti na středních specializovaných školách v Chebu udělovat tolik úspěšných maturitních vysvědčení. Většina z těch lidí by maturitu na gymnáziu v životě neudělala, přesto má jejich papír stejnou hodnotu jako absolventa gymnázia nebo lycea.

A poslední, o co bych se s vámi chtěl podělit je fakt, že vysoké školy do prvních ročníků nabízejí více míst, než vyjde studentů ze středních škol. Na tom je asi něco špatně, ne? To totiž vypadá, že každý, kdo má maturitu, automaticky za čtyři roky dosáhne vysokoškolského titulu. A to úroveň VŠ opět snižuje.

Dokumentární film filmařských studentů, který by neměl být zapomenut. Pojďme si jej připomenout. Málokterému studentskému filmu se totiž podaří dostat do českých novin, televizních zpráv, Střepin, zahraničních zpráv, zahraničního komiksu a dokonce vyhrát soudní spor s politickou stranou, protože neoprávněně použila jejich film k vlastní propagaci.

Český sen je dokument dvou studentů FAMU Víta Klusáka, Filipa Remunda a byl jejich závěrečnou zkouškou. Celá akce začala zažádáním si o grant na ministerstvu kultury. Bylo jim vyhověno. Potom si vytipovali plochu. Plochu, na které postaví průčelí supermarketu s názvem Český sen. Autoři projektu se oddají do rukou zkušených vizážistů, vypůjčí si obleky prestižní značky, nechají se vyfotit jako mladí a sebevědomí manažeři a podvod je na světě. Zajdou tedy do prvotřídní reklamní agentury a nechají si připravit kompletní propagační materiál. Spoty v rádiu, televizi, billboardy, hostesky rozdávající letáky v metru. Grafici také vytvořili letáky do schránek s vlastním zbožím samotného hypermarketu s neuvěřitelně nízkými cenami a velmi lákavým sortimentem. Skutečně sen. Při realizaci se studenti setkají s problémy a to především s lidmi, kterým celá akce připadá nemorální. Nakonec se vše podařilo a projekt zůstal utajen. Na slavnostním otevření nechyběly balonky, moderátor a píseň pro propagaci.

Otevřely se brány na louku, uprostřed níž obchod stál. Chůze desítek zákazníků se měnila v běh. Každý tam chtěl být první, každý chtěl jako první překonat vzdálenost dvou set metrů a ulovit si pro sebe to nejlepší a nejlevnější zboží. Když navnaděný dav doběhl až ke dveřím obmalovaným duhou, bublina v logu hypermarketu praskla. Zdařilo se. To hlavní pro co byl film nejspíše stvořen, byla reakce lidí. Většina z nich, místo aby uznala, že naletí na každou kravinu jen, aby ušetřila, nadávala a házela kameny.

Film hodnotím jako velice zdařilý, pokud bereme v úvahu žánr dokument. Velice mě taky pobavil a nepochybně splnil svůj účel. Dokázal, že reklama má na člověka opravdu veliký vliv a dokáže ho dohnat i za něčím neexistujícím Zajímalo by mě, zda by podobný dokument bylo možno natočit i v jiném státě. Co myslíte?

Toto video jsem přidal z důvodu návaznosti na článek:Hojnost užívání produktu nesvědčí o jeho kvalitě.Myslím, že je bohužel dosti pravdivé a zároveň úžasně vtipné. Užijte si ho.

Neustále na internetu nacházím články, které se při popisu kvality ohánějí počtem prodaných kusů daného zařízení. Je to obrovský nesmysl. To, že je produkt hojně užíván pouze znamená, že je s ním spokojená většina lidí. Musíme si uvědomit, že pokud chceme produkt, který je nejlepší, pak ho s největší pravděpodobností většina lidí nebude schopná ovládat nebo nebude využívat všechny jeho funkce. Proto nebude masivně rozšířený. Chceme-li nadprůměrný produkt, bude ho využívat malá skupina lidí, nadprůměrně inteligentních a vzdělaných lidí je totiž málo.

Vezměme si za příklad hojně rozšířený iPhone. (Bavíme se o starších modelech předcházejících iPhone 4s, který je malou výjimkou pro obsah Siri). iPhone je určen pro masovou produkci. Své obrovské oblibě se těší především kvůli reklamě. Neumí téměř nic, je šíleně drahý a vlastní ho neuvěřitelné množství lidí. Když se na vlastníky iPhonů podíváte, zjistíte, že povětšinou to jsou lidé, kteří mobilním technologiím nerozumí a ani telefony příliš nevyužívají. O řadě chyb v telefonu ani nemluvě.

Měli bychom si tedy uvědomit, že pokud nějaký produkt kupujeme, měli bychom se ptát ne po počtu uživatelů, ale po skupině, která ho využívá. Nejlepší ze všeho je pak pochopitelně vlastní ozkoušení.

Na světě je hodně náboženství, rovněž pak hodně filosofií. Snad každý z nás musí uznat, že jsou nesmírně zajímavé, chytře vystavěné a především, že je obdivuhodné, kolik jim věří lidí. V poslední době mě náboženství začala velmi zajímat. Začal jsem studovat podstatu buddhismu, islámu, číst náboženské blogy, kázání místní církve... Ne, nejsem polynáboženský fanatik, dokonce nejsem ani věřící. Můj zájem je naprosto stejně pochopitelný, jako zájem pupkáče nepříliš velkého vzrůstu, sedícího u televize s lahváčem a koukajícího na fotbal. Fotbal pochopitelně hrál naposledy před 10 lety, ale stále ho baví. Já si rád čtu o zajímavých věcech.

Jak jsem již řekl, jsem ateista. Náboženství však neodsuzuji. Považuji ho za naprosto logické a zcela pochopitelné. Boha si totiž můžeme, alespoň dle mého názoru, představit jako zastřešující pojem. Pojem, který můžeme přijmout jako fakt. A kde je ta logika? Hned vysvětlím.

Nezdráhám se říci, že každá vědní disciplína je jakousi formou náboženství. Vezměme si třeba fyziku. Do fyziky nepochybně patří pády tělesa. Mám předmět, který pustím. Předmět spadne. To, že předmět spadne, můžu, ale nemusím brát jako fakt nepotřebný odůvodnit. Avšak chci-li, odůvodním ho. Předmět spadl, protože byl přitahován přitažlivou silou Země. Já osobně pak přitažlivou sílu Země považuji za fakt, který nejsem schopný vysvětlit. Je to takový můj „bůh fyziky“. Možná někdo v tomto oboru vzdělanější gravitaci schopný vysvětlit je, nepochybuji však o tom, že se po čase dostane k jevu, který bude muset ponechat bez vysvětlení, neb ho nezná. Je tedy logické, že někteří lidé v širším pojetí dojdou k jednomu pojmu. To jak ho pojmenují je jen na nich. Hodně z nás tento pojem pojmenovalo bůh. A to, že má někdo pocit, že musí konat boží vůli a boha či bohy uznává je jeho svobodná vůle, a budete-li chtít, z určitého úhlu pohledu pochopíte, že je to jeho svobodná vůle podobná té, kterou všichni uznáváme fyziku jakožto vědní obor.

Náboženství má pochopitelně spoustu výhod i nevýhod. Výhody jsou např. životní jistota, většinou dobré formování osobnosti, možnost být součástí skupiny lidí atd. atd. Na druhou stranu se vždy a všude najde někdo, kdo je schopný lidi zneužívat ve svůj prospěch.

Já osobně tedy náboženstvím nevěřím, pouze jsem se s vámi chtěl podělit o můj důvod, proč ho jako někteří neodsuzuji.

A ano, mohl jsem Vám sem dát můj názor o tom, které formy církve považuji za správné a které ne. A taky parodii na reklamu na Vodafo*e. Ale já jsem řekl NE! Stejně by to nikoho nezajímalo.